Facebook profil
Články
Sága o paměti lidstva
Vlastimil Artur Polák
Historická paměť lidstva je omezená, není stálá, není trvalá. Co jsme prožili a co ještě můžeme prožít, zastřou pozdější staletí závojem pověsti. Věřím této proměně. Naše příběhy se stanou pro budoucí pokolení pověstmi. Snad se pak budou vyprávět pověsti nové. 1)
Vycházeje ze slov samotného autora, pokusíme se Vám přiblížit pověst – životní příběh Vlastimila Artura Poláka právě v den jeho nedožitých 100 narozenin.
3. dubna 1914 se v Úsově narodil do rodiny židovského advokáta JUDr. Julia Pollaka chlapec, který při obřízce dostal jméno Salomon. Do synagogy, kde byl kdysi i jeho dědeček rabínem, to měl přes ulici a na hřbitov, co by kamenem dohodil. Měl rád tento starý židovský svět. Žily v něm tradice, vzpomínky a legendy, které ovlivňovaly jeho imaginaci. Byl inspirován tím místem a vyprávěním stařičké tety Fanny Hussové a svého moudrého otce. Na základě jeho vzpomínek jej později velmi citlivě vyzvala a naléhala jeho žena Olga k sepsání knihy úsovských pověstí Bílá paní z ghetta.
Ale nepředbíhejme. Jméno Artur bylo v době dětství v Evropě moderním a oblíbeným a proto je přijímá za své a svým kamarádům se takto podepisuje. Kamarádů má hodně i mezi křesťanskými kluky. Chodili spolu na jablka k sousedům a dělali i jiné běžné klukovské vylomeniny. Jen v čase Velikonoc jejich přátelství značně ochabovalo. V době dospívání se podle vyprávění jeho poslední ženy Olgy Polákové prohání s kamarádem Zenzingrem na kole po tancovačkách v okolí, což potvrzuje i vzpomínka Jana Motlíčka z Úsova: Na Artura Poláka si pamatuji, když byl ještě kluk. Vzpomínám si, jak nám jednou na Pančavě závodním kolem přejel husu, nebo jak chodil randit s Grétou, dcerou hajného Rebabeckého, do stohu slámy a jak nás proháněl, když zjistil, že je špehujeme. 2)
Zcela jistě v této době začíná vznikat jeho první milostná lyrika. Olomoucký Tagblatt otiskuje jeho básně. S velkým ohlasem pořádá autorská čtení – literární večery v nedaleké Rohli a také v Uničově, Šternberku, Mohelnici a Šumperku, kde je dokonce napaden mladými fanatickými německými studenty. Tyto události a dění ve světě, zejména stále silněji se šířící nacismus, však provokuje Artura také k politické angažovanosti. V Úsově s několika kamarády, mezi nimiž je i budoucí akademický malíř Hugo Šilberský, vydává satirický časopis DISTEL (Bodlák), za účelem znemožnit a zesměšnit místní henleinovce.
Po odchodu z Úsova v něm přetrvává pocit sounáležitosti s židovstvím a to i po příchodu do Olomouce, která se nacházela na pomezí tří kultur – židovské, německé a české.
Po smrti své první ženy Vlasty, se kterou žil v Holici, přijal její jméno a své příjmení zkrátil o jedno l a obohatil o dlouhé á. Tímto gestem se Vlastimil Artur Polák plně přimyká k češství.
Ani ve středoevropské Olomouci však nebyli Židé ochráněni před nacistickou zvůlí a i když Artur uzavřel druhé manželství, které bylo v názvosloví Norimberských zákonů označeno jako smíšené, stejně jej čeká transport do koncentračního tábora Terezín. Život v tomto městě na pokraji života a smrti jej poznamená na celý zbytek života. Ani zde však nepřestává býti básníkem a napíše zde formou deníkových záznamů na 200 básní o lásce a smrti v Terezíně, o vzpomínkách na zaniklé židovské městečko Úsov, o židovských kořenech. Básně od roku 1938 až do roku 1947 jsou rukopisně svázány v díle Město černých bran. (Myšleno žluto-černé brány do terezínského židovského ghetta – města hrůzy, beznaděje, prázdnoty...)
Po válce prožívá hlubokou prázdnotu, výčitky přeživších šoa, neboť celý okruh jeho rodiny a přátel zahynul v hrůzách holocaustu. Olga Poláková vzpomíná na jeho rodinu: „Valerie a Růženka byly nevlastní sestry a před válkou společně provozovaly v Úsově menší obchůdek se střižným zbožím. Také šily na zakázku oblečky pro nejmenší děti. Tehdy ještě hotové dupačky v obchodech nebyly. Před okupací uvažovaly o vystěhování do zahraničí, ale nakonec se rozhodly zůstat, protože nechtěly opustit svého nemocného otce JUDr. Julia Pollaka, kterého měly obě rády. Před zabráním Sudet všichni odešli do Olomouce a doufali, že tam budou v bezpečí. Bydleli v cihelně v Bystrovanech, ale jejich naděje se nenaplnila. Pan Pollak se naštěstí transportu nedočkal, protože zemřel v roce 1941. Valerie a Růžena byly odvlečeny do koncentráku a zastřeleny v roce 1942 při hromadné popravě Židů v Baranoviči poblíž Minsku. Rovněž jejich sestra Marie, která dělala vychovatelku v Budapešti, a bratr Gerhard, který pracoval jako elektrikář, zahynuli. Jediný, kdo ze všech sourozenců přežil holocaust, byl Artur Polák.“ 3)
Nepromlčitelnost zločinu
Básník píše v roce dva tisíce
Chci Vám příběh vyprávět.
Bude to příšerný příběh.
Vytvořte sami k němu rým:
Jak mohli jen kdy lidé
tak nelidskými být. –
Nad baráky stojí černý dým.
Chci Vám o Osvětimi vyprávět.
Dodnes tam leží kámen:
šest milionů jmen,
šest milionů židovských jmen
navěky vyryto je v něm ...
Výstraha! Uwaga!
Výstraha! Uwaga!
Jak mohli jen kdy lidé
tak nelidskými být.-
Jak může do jejich srdcí
vstoupit klid?
I když mrtví mlčí,
musí je slyšet svět.
Chci vám o Osvětimi vyprávět.
In. Uhaslý svícen
I přes četná hrdinná vyznamenání, která obdržel, propadá Artur chmurám, neboť začíná tušit novou pohromu. „Víte, v Terezíně jsem byl členem podzemního komunistického hnutí, ale později, dva roky po válce, jsem už začínal tušit, co komunismus znamená.“ 4)
Poválečná maloměstská Olomouc již nebyla prodchnuta kosmopolitním duchem a pro Vlastimila Artura Poláka, německy hovořícího a píšícího Žida neměla pochopení. Zejména v tomto čase by svědectví nedávno minulých dní hrůzy, sepsaných v souboru Město černých bran, dokazovalo básníkovo mistrovství. Ovšem politická vůle byla proti jejich vydání. Cenzury přicházející z Bratislavy jsou odstrašujícím obrazem té doby: Vydávání jeho díla se zamítá z několika důvodů. Zaprvé – Jak to, že přežil koncentrák? Zadruhé – Píše německy, a zatřetí – není dost revoluční. 5)
Nepohodlnému občanovi republiky, kde je příživnictví trestáno odnětím svobody, nezbývá, než pracovat na dráze, nejprve jako kontrolor a později jako dělník a průvodčí. Ani zde však nepřestává psát a dle vzpomínek mnohých pasažérů, při múzou políbení občas i ke zpoždění vlakové soupravy dochází. Nicméně, v práci je důsledný, přísný a nešťastný.
Velmi často a rád se v tomto čase vrací ke svým kořenům do rodného Úsova. Gustav Gross na něj vzpomíná: Po válce Artur Polák pravidelně dojížděl do Úsova na pouť ku sv. Rochu. Snad nikdy ji nevynechal. Vždy jsem se s ním setkal, protože se zastavoval u mých rodičů, se kterými se dobře znal. On byl o trochu starší než já, ale chodil jsem do školy s jeho mladší sestrou (Růženou) a bratrem (Gerhardem). Před válkou se s Polákovými přátelil sedlák Klement. Byl podporovatelem jejich rodiny bez ohledu na to, že byl Němec a velký katolík a oni byli Židé. Klementovi měli statek na náměstí. Patřili k těm hodnějším Němcům. Po válce však byli také odsunuti do Německa.6)
Při opakovaných návštěvách bývalého ghetta jej bolel stav židovského hřbitova, vyvrácené kameny, neúcta k jeho předkům. Měl oprávněné podezření, že místní hřbitov, má být zlikvidován. Na základě hřbitovních knih sepsaných jeho otcem Juliem Pollakem za asistence posledního kantora úsovské židovské obce Moritze Hertzky, bojuje s úřady a jeho snahy vedou k úspěšné záchraně tohoto domu věčnosti.
Na otázku, kde bral sílu k psaní v této nemilostivé době, odpovídá: Byla to prostě vnitřní nutnost. Nedovedu si představit, že bych nepsal. Dále to byl závazek vůči mrtvým... Některé věci už nikdo jiný než já prostě napsat nemohl. A pak i ten zájem několika lidí, jichž si vážím. 7)
Mezi lidi, kterých si velmi vážil a s nimiž konzultoval své dílo, patřil pan profesor Ludvík Václavek. Jejich přátelství bylo pro Artura Poláka významné především v době, kdy odchází na penzi. Vždy se na společné hovory těšil, rozmlouvali o situaci v Izraeli a politické atmosféře u nás. Zoufalství z nemožnosti vydávat se prohlubuje. Většinu času tráví v jediném olomouckém antikvariátu hledáním a čtením německých i českých knih a doma při psaní básní. Jeho tvorba zahrnuje židovskou mystiku, nenaplněné touhy, příběhy terezínského ghetta na prahu smrti, ale i historická témata. Podle vzpomínek jeho ženy byl uchvácen bitvou na Moravském poli a vždy se tam toužil podívat. Celoživotní práce na železnici v něm však vytvořila odpor pro cestování.
V roce 1975 je jeho dílo oceněno v sousedním Rakousku, kde vychází malý soubor pod názvem Die grosse Einsamkeit (Velké osamění).
Ve své rodině nachází velkou odporu pro žití i pro psaní, jeho žena Olga je jeho věrnou přítelkyní i spolupracovnicí, povzbuzuje jej v tvorbě a překládá německy psané básně do češtiny a spolupracuje s ním i na souboru pověstí z úsovského ghetta. Díky tomu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vychází pár jeho básní v Židovské ročence, Věstníku ŽNO či sborníku Severní Morava. Paní Olga Poláková vzpomíná na poslední společné roky: Potom už byl hodně nemocen, srdce mu vynechávalo a i psychika byla taková smutná. Já jsem nadsluhovala a říkala jsem, já už dám výpověď, ať tady můžu být s Tebou. Nechodil do hospody, nepil, sedával doma a hodně psal, dopoledne byl v tom antikvariátě, sešli jsme se ve městě u oběda, já jsme pak šla opět do práce, a když jsme přišla, on už byl doma, kočky na sobě. Byla to taková idylka... 8)
Stále aktivně sledoval veškeré politické dění a v básních na ně reagoval. Své básně si čísloval. Jedna z posledních patřila také oslavě Václava Havla – Václav Havel prezident. Poslední zaznamenaná báseň nesla číslo 5 596. Z polistopadové euforie se však dlouho neradoval. Necelé 4 měsíce po tolik vytoužené a celoživotně očekávané svobodě - 9. března 1990 se vznesla bíla holubice a odnesla jeho unavenou duši do uhasínající modré oblohy.
Jeho dílo mohli konečně spatřit čtenáři, až na výjimky kratších textů v Židovských ročenkách, či v Severní Moravě, teprve po jeho smrti, kdy v čase svobody dostalo zasloužený prostor. Za laskavého přispění o vydání a s doprovodnými texty jeho vzácné manželky Olgy Polákové a přítele Ludvíka Václavka a Václava Buriana vychází Uhaslý svícen, Město černých bran a kniha pověstí Bílá paní z ghetta. Zatím poslední sbírka jeho básní z let 1938 – 1900 vyšla v roce 2013 (nakladatelství Arco Wuppertal) pod názvem Die Stadt der swarzen Tore (Město černých bran) s pozoruhodným doslovem Ludvíka Václavka.
Pilný dělník vybudoval ze zlomků cihel a z rumiska dům. Stavěl ho pečlivě a s citem... Co zbude z domu, až na něm začne hlodat zub času, až nebude již láskyplných rukou, které udržují dům pro příští generace, už není v jeho moci. Ve stínu tohoto domu jsou vytesána věčná slova: smíření, láska, pokoj. 9)
Dovolte nám k Vašim 100 narozeninám zvolat OLAM HABBA, mistře slova, Štěstí a blažený život a mír v příštím světě...
Poznámky
1) Polák, V.A., Bílá paní z ghetta
2) Úsov, Vzpomínky na židovské rodiny, archiv orální historie RT
3) Úsov, Vzpomínky na židovské rodiny, archiv orální historie RT
4) In Hanácké noviny, Rozhovor V.A. Poláka s Václavem Burianem
5) Dokument z archivu Olgy Polákové
6) Úsov, Vzpomínky na židovské rodiny, archiv orální historie RT
7) In Hanácké noviny, Rozhovor V.A. Poláka s Václavem Burianem
8) VIDEO4NET.eu Odpoledne s Olgou Polákovou
9) Polák,V.A., Bílá paní z ghetta
Literatura a zdroj:
Burian, V., Veliké osamění, In: Hanácké noviny, 1990, 3.3., s.3
Burian, V., Výročí židovského básníka, In: Hanácké noviny, 2004, 3.dubna, s.6
Filip, Z., Vlastimil Artur Polák, Kytice severomoravských pověstí, Veduta Štíty
Filip, Z., Zemřel Vlastimil Artur Polák, In: Severní Morava 1990/59, s.75
Písková, M., Z dějin židovské literatury, In: Židé a Morava, Kroměříž 1999, s.124
Polák, V.A., Sága o ASJVĚ – židovská pověst z Úsova v zrcadle své doby, In: Severní Morava, 1982/43, s.57-61
Štipl, L., Vlastimil Artur Polák, Mohelnický zpravodaj
Vizina, L., Básník V.A. Polák a Úsov, In: Severní Morava, 1980/40, s.46-47
Díla:
Polák, V.A., Bílá paní z ghetta, Votobia, Olomouc, 1996, Burian a Tichák,s.r.o.Olomouc, 2013
Polák, V.A., Město černých bran
Polák, V.A., Uhaslý svícen, MONSE, 2003
Polák, V.A., Die Stadt der swarzen Tore, Arco Wuppertal, 2013