Články

Sága o paměti lidstva

Vlastimil Artur Polák

Historická paměť lidstva je omezená, není stálá, není trvalá. Co jsme prožili a co ještě můžeme prožít, zastřou pozdější staletí závojem pověsti. Věřím této proměně. Naše příběhy se stanou pro budoucí pokolení pověstmi. Snad se pak budou vyprávět pověsti nové. ¹⁾

Vycházeje ze slov samotného autora, pokusíme se Vám přiblížit pověst – životní příběh Vlastimila Artura Poláka právě v den jeho nedožitých 100 narozenin.

3. dubna 1914 se v Úsově narodil do rodiny židovského advokáta JUDr. Julia Pollaka chlapec, který při obřízce dostal jméno Salomon. Do synagogy, kde byl kdysi i jeho dědeček rabínem, to měl přes ulici a na hřbitov, co by kamenem dohodil. Měl rád tento starý židovský svět. Žily v něm tradice, vzpomínky a legendy, které ovlivňovaly jeho imaginaci. Byl inspirován tím místem a vyprávěním stařičké tety Fanny Hussové a svého moudrého otce. Na základě jeho vzpomínek jej později velmi citlivě vyzvala a naléhala jeho žena Olga k sepsání knihy úsovských pověstí Bílá paní z ghetta.

Ale nepředbíhejme. Jméno Artur bylo v době dětství v Evropě moderním a oblíbeným a proto je přijímá za své a svým kamarádům se takto podepisuje. Kamarádů má hodně i mezi křesťanskými kluky. Chodili spolu na jablka k sousedům a dělali i jiné běžné klukovské vylomeniny. Jen v čase Velikonoc jejich přátelství značně ochabovalo. V době dospívání se podle vyprávění jeho poslední ženy Olgy Polákové prohání s kamarádem Zenzingrem na kole po tancovačkách v okolí, což potvrzuje i vzpomínka Jana Motlíčka z Úsova: Na Artura Poláka si pamatuji, když byl ještě kluk. Vzpomínám si, jak nám jednou na Pančavě závodním kolem přejel husu, nebo jak chodil randit s Grétou, dcerou hajného Rebabeckého, do stohu slámy a jak nás proháněl, když zjistil, že je špehujeme. ²⁾

Zcela jistě v této době začíná vznikat jeho první milostná lyrika. Olomoucký Tagblatt otiskuje jeho básně. S velkým ohlasem pořádá autorská čtení – literární večery v nedaleké Rohli a také v Uničově, Šternberku, Mohelnici a Šumperku, kde je dokonce napaden mladými fanatickými německými studenty. Tyto události a dění ve světě, zejména stále silněji se šířící nacismus, však provokuje Artura také k politické angažovanosti. V Úsově s několika kamarády, mezi nimiž je i budoucí akademický malíř Hugo Šilberský, vydává satirický časopis DISTEL (Bodlák), za účelem znemožnit a zesměšnit místní henleinovce.

Po odchodu z Úsova v něm přetrvává pocit sounáležitosti s židovstvím a to i po příchodu do Olomouce, která se nacházela na pomezí tří kultur – židovské, německé a české.

Po smrti své první ženy Vlasty, se kterou žil v Holici, přijal její jméno a své příjmení zkrátil o jedno l a obohatil o dlouhé á. Tímto gestem se Vlastimil Artur Polák plně přimyká k češství.

Ani ve středoevropské Olomouci však nebyli Židé ochráněni před nacistickou zvůlí a i když Artur uzavřel druhé manželství, které bylo v názvosloví Norimberských zákonů označeno jako smíšené, stejně jej čeká transport do koncentračního tábora Terezín. Život v tomto městě na pokraji života a smrti jej poznamená na celý zbytek života. Ani zde však nepřestává býti básníkem a napíše zde formou deníkových záznamů na 200 básní o lásce a smrti v Terezíně, o vzpomínkách na zaniklé židovské městečko Úsov, o židovských kořenech. Básně od roku 1938 až do roku 1947 jsou rukopisně svázány v díle Město černých bran. (Myšleno žluto-černé brány do terezínského židovského ghetta – města hrůzy, beznaděje, prázdnoty...)

Po válce prožívá hlubokou prázdnotu, výčitky přeživších šoa, neboť celý okruh jeho rodiny a přátel zahynul v hrůzách holocaustu. Olga Poláková vzpomíná na jeho rodinu: „Valerie a Růženka byly nevlastní sestry a před válkou společně provozovaly v Úsově menší obchůdek se střižným zbožím. Také šily na zakázku oblečky pro nejmenší děti. Tehdy ještě hotové dupačky v obchodech nebyly. Před okupací uvažovaly o vystěhování do zahraničí, ale nakonec se rozhodly zůstat, protože nechtěly opustit svého nemocného otce JUDr. Julia Pollaka, kterého měly obě rády. Před zabráním Sudet všichni odešli do Olomouce a doufali, že tam budou v bezpečí. Bydleli v cihelně v Bystrovanech, ale jejich naděje se nenaplnila. Pan Pollak se naštěstí transportu nedočkal, protože zemřel v roce 1941. Valerie a Růžena byly odvlečeny do koncentráku a zastřeleny v roce 1942 při hromadné popravě Židů v Baranoviči poblíž Minsku. Rovněž jejich sestra Marie, která dělala vychovatelku v Budapešti, a bratr Gerhard, který pracoval jako elektrikář, zahynuli. Jediný, kdo ze všech sourozenců přežil holocaust, byl Artur Polák.“ ³⁾

Nepromlčitelnost zločinu

Básník píše v roce dva tisíce

Chci Vám příběh vyprávět.
Bude to příšerný příběh.
Vytvořte sami k němu rým:
Jak mohli jen kdy lidé
tak nelidskými být. –
Nad baráky stojí černý dým.
Chci Vám o Osvětimi vyprávět.

Dodnes tam leží kámen:
šest milionů jmen,
šest milionů židovských jmen
navěky vyryto je v něm ...
Výstraha! Uwaga!
Výstraha! Uwaga!

Jak mohli jen kdy lidé
tak nelidskými být.-
Jak může do jejich srdcí
vstoupit klid?
I když mrtví mlčí,
musí je slyšet svět.
Chci vám o Osvětimi vyprávět.

In. Uhaslý svícen

I přes četná hrdinná vyznamenání, která obdržel, propadá Artur chmurám, neboť začíná tušit novou pohromu. „Víte, v Terezíně jsem byl členem podzemního komunistického hnutí, ale později, dva roky po válce, jsem už začínal tušit, co komunismus znamená.“ ⁴⁾

Poválečná maloměstská Olomouc již nebyla prodchnuta kosmopolitním duchem a pro Vlastimila Artura Poláka, německy hovořícího a píšícího Žida neměla pochopení. Zejména v tomto čase by svědectví nedávno minulých dní hrůzy, sepsaných v souboru Město černých bran, dokazovalo básníkovo mistrovství. Ovšem politická vůle byla proti jejich vydání. Cenzury přicházející z Bratislavy jsou odstrašujícím obrazem té doby: Vydávání jeho díla se zamítá z několika důvodů. Zaprvé – Jak to, že přežil koncentrák? Zadruhé – Píše německy, a zatřetí – není dost revoluční. ⁵⁾

Nepohodlnému občanovi republiky, kde je příživnictví trestáno odnětím svobody, nezbývá, než pracovat na dráze, nejprve jako kontrolor a později jako dělník a průvodčí. Ani zde však nepřestává psát a dle vzpomínek mnohých pasažérů, při múzou políbení občas i ke zpoždění vlakové soupravy dochází. Nicméně, v práci je důsledný, přísný a nešťastný.

Velmi často a rád se v tomto čase vrací ke svým kořenům do rodného Úsova. Gustav Gross na něj vzpomíná: Po válce Artur Polák pravidelně dojížděl do Úsova na pouť ku sv. Rochu. Snad nikdy ji nevynechal. Vždy jsem se s ním setkal, protože se zastavoval u mých rodičů, se kterými se dobře znal. On byl o trochu starší než já, ale chodil jsem do školy s jeho mladší sestrou (Růženou) a bratrem (Gerhardem). Před válkou se s Polákovými přátelil sedlák Klement. Byl podporovatelem jejich rodiny bez ohledu na to, že byl Němec a velký katolík a oni byli Židé. Klementovi měli statek na náměstí. Patřili k těm hodnějším Němcům. Po válce však byli také odsunuti do Německa.⁶⁾

Při opakovaných návštěvách bývalého ghetta jej bolel stav židovského hřbitova, vyvrácené kameny, neúcta k jeho předkům. Měl oprávněné podezření, že místní hřbitov, má být zlikvidován. Na základě hřbitovních knih sepsaných jeho otcem Juliem Pollakem za asistence posledního kantora úsovské židovské obce Moritze Hertzky, bojuje s úřady a jeho snahy vedou k úspěšné záchraně tohoto domu věčnosti.

Na otázku, kde bral sílu k psaní v této nemilostivé době, odpovídá: Byla to prostě vnitřní nutnost. Nedovedu si představit, že bych nepsal. Dále to byl závazek vůči mrtvým... Některé věci už nikdo jiný než já prostě napsat nemohl. A pak i ten zájem několika lidí, jichž si vážím. ⁷⁾

Mezi lidi, kterých si velmi vážil a s nimiž konzultoval své dílo, patřil pan profesor Ludvík Václavek. Jejich přátelství bylo pro Artura Poláka významné především v době, kdy odchází na penzi. Vždy se na společné hovory těšil, rozmlouvali o situaci v Izraeli a politické atmosféře u nás. Zoufalství z nemožnosti vydávat se prohlubuje. Většinu času tráví v jediném olomouckém antikvariátu hledáním a čtením německých i českých knih a doma při psaní básní. Jeho tvorba zahrnuje židovskou mystiku, nenaplněné touhy, příběhy terezínského ghetta na prahu smrti, ale i historická témata. Podle vzpomínek jeho ženy byl uchvácen bitvou na Moravském poli a vždy se tam toužil podívat. Celoživotní práce na železnici v něm však vytvořila odpor pro cestování.

V roce 1975 je jeho dílo oceněno v sousedním Rakousku, kde vychází malý soubor pod názvem Die grosse Einsamkeit (Velké osamění).

Ve své rodině nachází velkou odporu pro žití i pro psaní, jeho žena Olga je jeho věrnou přítelkyní i spolupracovnicí, povzbuzuje jej v tvorbě a překládá německy psané básně do češtiny a spolupracuje s ním i na souboru pověstí z úsovského ghetta. Díky tomu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vychází pár jeho básní v Židovské ročence, Věstníku ŽNO či sborníku Severní Morava. Paní Olga Poláková vzpomíná na poslední společné roky: Potom už byl hodně nemocen, srdce mu vynechávalo a i psychika byla taková smutná. Já jsem nadsluhovala a říkala jsem, já už dám výpověď, ať tady můžu být s Tebou. Nechodil do hospody, nepil, sedával doma a hodně psal, dopoledne byl v tom antikvariátě, sešli jsme se ve městě u oběda, já jsme pak šla opět do práce, a když jsme přišla, on už byl doma, kočky na sobě. Byla to taková idylka... ⁸⁾

Stále aktivně sledoval veškeré politické dění a v básních na ně reagoval. Své básně si čísloval. Jedna z posledních patřila také oslavě Václava Havla – Václav Havel prezident. Poslední zaznamenaná báseň nesla číslo 5 596. Z polistopadové euforie se však dlouho neradoval. Necelé 4 měsíce po tolik vytoužené a celoživotně očekávané svobodě - 9. března 1990 se vznesla bíla holubice a odnesla jeho unavenou duši do uhasínající modré oblohy.

Jeho dílo mohli konečně spatřit čtenáři, až na výjimky kratších textů v Židovských ročenkách, či v Severní Moravě, teprve po jeho smrti, kdy v čase svobody dostalo zasloužený prostor. Za laskavého přispění o vydání a s doprovodnými texty jeho vzácné manželky Olgy Polákové a přítele Ludvíka Václavka a Václava Buriana vychází Uhaslý svícen, Město černých bran a kniha pověstí Bílá paní z ghetta. Zatím poslední sbírka jeho básní z let 1938 – 1900 vyšla v roce 2013 (nakladatelství Arco Wuppertal) pod názvem Die Stadt der swarzen Tore (Město černých bran) s pozoruhodným doslovem Ludvíka Václavka.

Pilný dělník vybudoval ze zlomků cihel a z rumiska dům. Stavěl ho pečlivě a s citem... Co zbude z domu, až na něm začne hlodat zub času, až nebude již láskyplných rukou, které udržují dům pro příští generace, už není v jeho moci. Ve stínu tohoto domu jsou vytesána věčná slova: smíření, láska, pokoj. ⁹⁾

Dovolte nám k Vašim 100 narozeninám zvolat OLAM HABBA, mistře slova, Štěstí a blažený život a mír v příštím světě...

Poznámky
1) Polák, V.A., Bílá paní z ghetta
2) Úsov, Vzpomínky na židovské rodiny, archiv orální historie RT
3) Úsov, Vzpomínky na židovské rodiny, archiv orální historie RT
4) In Hanácké noviny, Rozhovor V.A. Poláka s Václavem Burianem
5) Dokument z archivu Olgy Polákové
6) Úsov, Vzpomínky na židovské rodiny, archiv orální historie RT
7) In Hanácké noviny, Rozhovor V.A. Poláka s Václavem Burianem
8) VIDEO4NET.eu Odpoledne s Olgou Polákovou
9) Polák,V.A., Bílá paní z ghetta

Literatura a zdroj:
Burian, V., Veliké osamění, In: Hanácké noviny, 1990, 3.3., s.3
Burian, V., Výročí židovského básníka, In: Hanácké noviny, 2004, 3.dubna, s.6
Filip, Z., Vlastimil Artur Polák, Kytice severomoravských pověstí, Veduta Štíty
Filip, Z., Zemřel Vlastimil Artur Polák, In: Severní Morava 1990/59, s.75
Písková, M., Z dějin židovské literatury, In: Židé a Morava, Kroměříž 1999, s.124
Polák, V.A., Sága o ASJVĚ – židovská pověst z Úsova v zrcadle své doby, In: Severní Morava, 1982/43, s.57-61
Štipl, L., Vlastimil Artur Polák, Mohelnický zpravodaj
Vizina, L., Básník V.A. Polák a Úsov, In: Severní Morava, 1980/40, s.46-47

Díla:
Polák, V.A., Bílá paní z ghetta, Votobia, Olomouc, 1996, Burian a Tichák,s.r.o.Olomouc, 2013
Polák, V.A., Město černých bran
Polák, V.A., Uhaslý svícen, MONSE, 2003
Polák, V.A., Die Stadt der swarzen Tore, Arco Wuppertal, 2013