Úvahy

Proslov k 70. výročí konce 2. světové války

Děkuji paní starostce a panu místostarostovi za pozvání a za důvěru. Děkuji Vám všem, že jste sem dnes přišli.
Žádost, že mám zde nyní pronést stručný proslov při příležitosti 70. výročí konce války, mě překvapila, potěšila, ale také naplnila jistými obavami, zda a jak to zvládnu. Nejsem totiž pamětník války. Tyto hrůzy mě naštěstí minuly o celé
čtyři roky.

Patrně s tímto pověřením souvisí činnosti sdružení Respekt a tolerance, které se již deset let zabývá dokumentací židovské historie v Lošticích a okolí. Tato historie našla, po čtyřech stech letech, svůj tragický konec právě v průběhu druhé světové války, takže se tomuto období občas věnujeme.

Co se vlastně stalo před 70 lety - toho památného 8. května 1945. Především - byla podepsaná bezpodmínečná kapitulace německé armády. Kapitulace začala platit 8. května ve 23 hodin a jednu minutu středoevropského času, což bylo jednu minutu po půlnoci moskevského času, proto se v Rusku konají velké oslavy 9. května, zatímco my máme státní svátek Den vítězství již 8. května.

Toho 8. května však skončila druhá světová válka pouze v Evropě. V Asii bojovali Američané a jejich spojenci proti Japoncům ještě další čtyři měsíce – až do 2. září 1945.

V Lošticích si museli na první vojáky Rudé armády počkat do středy 9. května. Kolem šesté hodiny ráno tanky 60. armády 2. ukrajinského frontu přejely přes Třebůvku a pokračovaly směrem na západ, následovaní příslušníky
1. československé tankové brigády.

Nedá se však říct, že by během války byl zde ve městě klid, a že všichni jen čekali, až je někdo přijede osvobodit. Mnoho lidí z Loštic a okolí se zapojilo do boje proti nacistům. V Československé bojové jednotce na Západě například bojoval pan Konečný, Muzikant, Artur Langer a Max Weiss. Na východní frontě bojoval rodák ze Ztracené ulice Armin Morgenstern a také Ladislav Bedřich, který zastával významnou funkci přímo ve štábu generála Svobody.
Rovněž do domácího protinacistického odboje se na Lošticku zapojilo několik organizovaných skupin i desítky odvážných jednotlivců, Sokolů a bývalých vojáků. Mnozí za svoji činnost zaplatili životem.  Celkem 73 občanů bylo zatčeno a vezněno a 29 zahynulo. Jména zabitých jsou uvedena na tomto památníku. Jsou tam uvedena také jména členů loštické židovské komunity.  Z 59 židovských mužů, žen a dětí, kteří byli v roce 1942 odvlečeni z Loštic do koncentračních táborů, přežily a domů se vrátily pouze 3 osoby.

Hned v den osvobození - 9. května 1945 se sešel v Lošticích Revoluční národní výbor, který již byl ilegálně sestaven předem. V jeho prvním prohlášení se mj. uvádí: Sedmileté utrpení českého národa skončilo, jsme opět svobodni. Vítězná Rudá armáda, naše osvoboditelka, projíždí městem. Správu města přebírá Revoluční národní výbor. Zachovejte klid a pořádek. Jakékoliv vyřizování účtů je nepřípustné a bude přísně potrestáno. Vyvěste prapory a vítejte vítěze!
Nacistická zvůle v období 1939-1945 si vyžádala v tehdejším Československu na 350 tisíc obětí. Při osvobozování Československa zahynulo přibližně 140 tisíc vojáků Rudé armády na 30 tisíc rumunských vojáků a tři a půl tisíce československých vojáků; mezi padlými nechyběli ani vojáci americké a polské armády. Celkem v Evropě a Asii během druhé světové války zahynulo 63 milionů vojáků a civilistů.

Dnes tedy vzpomínáme 70. výročí ukončení této strašné války.  Já si ale někdy myslím, že válka snad ani neskončila, jen se přemístila někam jinam. Od roku 1945 se stále někde bojuje a válčí.  Ještě nedávno lidé umírali násilnou smrtí na území bývalé Jugoslávie. V současnosti se bojuje, vraždí a znásilňuje v Africe i na Středním východě. Ozbrojené nepokoje probíhají také docela blízko nás – na Ukrajině.

Je neuvěřitelné, že 70 let po skončení světové války má, dle průzkumu z minulého týdne, téměř 70% lidí v Česku obavy z konfliktu na Ukrajině a myslí si, že se boje mohou rozrůst do dalších zemí (pobaltských států). Musíme jen doufat, a nejenom doufat, ale dělat vše proto, aby se tyto obavy nikdy nenaplnily.

Když se tak dívám na tento pomník, před kterým právě stojíme, napadá mě, že pomníky války mohou být různé  - ve formě tanků, děl, letadel, generálů či vojevůdců. Domnívám se však, že ten loštický typ je nejvýstižnější. Protože je tam podoba matky. Při studiu archivních dokumentů, literatury, osobních dopisů z válečné doby a jiných materiálů jsem si uvědomil, že velké procento hrdinů ať již obránců, či agresorů i válečných zločinců, když se sami ocitnou ve smrtelném nebezpečí, často volají, ještě při plném vědomí či v agonii – maminko!  To bývají často jejich poslední slova. Je smutné, že na matku, dětství, lásku a rodinné štěstí si lidé vzpomenou, až když se smrtelné nebezpečí dotkne jich samotných.  Pokud se to týká těch ostatních, tak si takový útlocit zpravidla nepřipouštějí.

Pomník s reliéfem matky válku neoslavuje, ale naopak před ní varuje.  A to je moc potřebné a dobré.  

Přeji Vám klidný sváteční víkend a děkuji za pozornost.

Luděk Štipl